MŮJ SEN-Tak tohle se mi zdálo:

19. února 2009 v 19:51 | missibelled |  stmívání/twilight

MŮJ SEN-Tak tohle se mi zdálo:

JESTLI SE CHYSTÁTE ČÍST TENHLE ČLÁNEK,TAK TU MÁM PRO VÁS JEN TAKOVOU MALOU VYSVĚTLIVKU:TAKŽE,K PSANÍ TOHOHLE ČLÁNKU MĚ DOVEDLY MOJE SNY,JE TO VLASTNĚ MŮJ SEN,KTERÝ JSEM UPRAVILA DO KNIŽNÍ PODOBY.TATO POVÍDKA JE NĚCO JAKO POKRAČOVÁNÍ TÉ ČÁSTI V KNIZE -NOVÝ MĚSÍC-OD STEPHENIE MEYEROVÉ-,KDY EDWARD OPUSTÍ BELLU A Z CELOU SVOU RODINOU SE ODSTĚHUJE.DOUFÁM ŽE SE VÁM POVÍDKA BUDE LÍBIT,PŘEJI PŘÍJEMNÉ POČTENÍČKO.


Byl zrovna vyjímečně slunečný den,a tak jsem využila příležitosti relaxovat venku na čerstvém vzduchu.Vzala jsem si knihu,ze skříně vytáhla deku a šla ven zadními dveřmi do zahrady.Byla jsem zrovna na 150 straně mé oblíbené pasáže.Měla jsem takový divný pocit.Zdálo se mi,že v dálce slyším tiché kroky několika párů nohou.Vzhlédla jsem a najednou jsem stála,aniž bych si uvědomila,že jsem to udělala.Nevěřila jsem svým očím.Na okraji lesa stáli Edward,Alice a Emmett.Měla jsem dojem,že čtu nějaký příběh,který snad ani není pravdivý.Jako číst příběk připomínající spíše sen.Vzpamatovala jsem se a zadívala se do lesa,abych se ujistila,že to co jsem viděla není jen sen.Vážně tam stáli,z masa a kostí,tři osoby z mé již dávno tak milované rodiny a poněkud vyděšeně na mě koukaly.Zamžourala jsem a téměř neschopná slova jsem pohnula rty.
,,Edwarde...,Alice,Emmette,"řekla jsem poněkud tázavě a udělala krok v před.
Najednou se Edward pohnul,zvedl ruku prudce před sebe,čímž mi naznačil,abych zůstala na místě.
,,Ne,Bello,běž prosím domů a nech to být,ano!"Řekl to tak tvrdě,až to ve mě probudilo náznak strachu,obav a zároveň bolesti z jeho slov.
,,Cože...,Edwarde,jak to myslíš?"Vyhrkla jsem ze sebe okamžitě.
,,Prostě běž domů a dělej,že si nás tu neviděla,Bello!" Přikázal mi poněkud hrubým hlasem.Bolelo mě to,co říkal,ale snažila jsem se to nedávat najevo.
,,Cože...,Edwarde,nechápu to,přece nemůžu dělat,jako kdybych vás tu neviděla!"Zařvala jsem a cítila,jak se mi do očí derou slzy.
,,Běž,prosím,Bello!"A to bylo to posední,co bych od něj chtěla slyšet,nepřítomně jsem se od nich odvrátila a rachlím krokem,se slzami v očích jsem šla k zadním dveřím domu.Zrovna mě napadlo,že už se můžu klidně zabít,vždyť tu na mě nikdo nečeká a Charlie a Renné to beze mě přežijou.
,,Edwarde,ona se chce zabít..."Slyšela jsem říct Alici tichým starostlivým hlasem.
Dá už sem nevnímala,jestli na aliciny slova někdo něco řekl.Běžela jsem do kuchyně ke kuchyňské lince a snažila se najít nějaký dostatečně ostrý nůž.Když jsem ho konečně našla,ujistila jsem se,že v domě níkdo není,orátila jsem ruku tak,aby viditelné žíly na mé ruce směřovaly vzhůru a přiložila nůž.
,,Ne,Bello,prosím nedělej to!"Cože,Edward,proč tu musí být,já to chci udělat,ráda bych to udělala bez jeho přítomnosti.,,Běž pryč,Edwarde,nechci abys to viděl,navíc,bylo by to pro tebe moc velké pokušení,tak prosím odejdi!"Řekla jsem rozhodným hlasem.
,,Bello,prosím,nechci aby sis ublížila,nedělej to."Řekl to takovým jemným,až prosebným hlasem a to mě popudilo.
,,Proč myslíš,že bych to neměla delat,nemám důvod žít bez tebe?"Zeptala jsem se dichtivá po odpovědi.
,,Bello,miluji te a vždy budu,nesnesl bych myšlenku,že jsi si kvůli mě ubližila.Já tě nikdy nepřestal milovat,ani nikdo jinný z mé rodiny,jen jsem tě chtěl chránit.Nevíš ani jak těžké pro mě bylo odejít a nechat tě tu.Bylo nesnesitelné být tak daleko od tebe.Vážně,věř mi,miluji tě,Bello."Při jeho slovech se mi spustily slzy,upustila jsem nůž a padla na kolena,brečící a zmatená z jeho slov.Najednou jsem cítíla jeho blízkost ,silně mě objal a utěšoval mě tím svým jemným a sametovým hlasem.Přitiskla jsem se k němu a pevně ho objala.
,,Ani nevíš,jak se mi stýzkalo,každý den bez tebe byl nesnesitelný.Pořád jsem věřila,že se vrátíž a bude to jako dřív.Doufala jsem že zase jednou uvidím tvou tvář a uslyším tvůj hlas i kdyby to bylo jen na chvíli a..."Chrlila jsem ze sebe slova.Chtěla jsem mu toho tolik říct,ale...
,,Pššš,už jsem u tebe lásko,už je dobře,neboj se už tě nikdy neopustím,nemám už sílu žít bez tebe!"Znělo to tak upřímě a po jeho slovech se mi ulevilo,vševhna moje bolest ustupovala.Uvědomila jsem si,že už nebrečím žalem ale štěstím.Konečne pro mě život zase začínal myt smysl.
Pevněji jsem ho objala a zašeptala mu do ucha:,,Miluji tě!"
,,Miluji tě!"Odpověděl mi hlasem plným lásky.Nikdy dřív jsem netoužila po jeho přítomnosti tak,jako teď.............KONEC!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 moniqik moniqik | Web | 28. února 2009 v 15:37 | Reagovat

takový hrubky teda!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama