Psaní příběhu

21. února 2009 v 20:32 | missibelled |  stmívání/twilight
Psaní příběhu

Přesně si pamatuji datum, kdy jsem začala psát Twilight, protože to byl také první den plaveckých lekcí mých dětí. Takže mohu s určitostí říci, že to všechno začalo 2. června 2003. Do té doby jsem nenapsala nic kromě několika pár kapitol, se kterými jsem se nikam daleko nedostala, a už vůbec ne od narození mého prvního syna, šest let nazpět.

Probudila jsem se (toho 2. června) z velmi živého snu. V mém snu vedli dva lidé velmi vášnivou debatu na louce v lese. Jednou z těch dvou byla zcela průměrná dívka. Ten druhý byl fantasticky nádherný a zářivý a byl to upír. Diskutovali spolu o problémech tkvících ve skutečnostech, že a) byli oba do sebe zamilovaní, zatímco b) on, jako upír, byl zčásti zaujat vůní její krve a bylo pro něj obtížné se udržet, aby ji okamžitě nezabil. Hlavním přepisem mého snu je v knize kapitola 13.

Ačkoliv jsem měla na práci milion jiných věcí (např. příprava snídaně pro hladové děti, oblékání a výměna plen smutných dětí, nalezení plavek, které si nikdo z nich nikdy nedává na své místo apod.), zůstala jsem v posteli a přemýšlela o snu. Byla jsem tak zaujata příběhem bezejmenného páru, že se mi zcela protivila představa, že bych ho měla zapomenout; byl to druh snu, který vás nutí zavolat kamarádce a nudit ji detailním popisem. (Také ten upír byl tak zatraceně krásný, že jsem nechtěla ztratit jeho obraz.) Neochotně jsem nakonec vstala a udělala nezbytné věci a pak jsem vše, co mohlo počkat, odložila a sedla si k počítači a psala - to bylo něco, co jsem neudělala tak dlouho, že jsem přemýšlela, proč jsem si dělala starosti. Ale nechtěla jsem ztratit ten sen, takže jsem napsala tolik, kolik jsem si dokázala zapamatovat, a postavy jsem nazvala "on" a "ona".

Od té chvíle neuplynul jediný den, kdy bych něco nenapsala. Během špatných dní jsem napsala jen jednu nebo dvě stránky; během dobrých dní jsem třeba dokončila kapitolu a pak další. Většinou jsem psala v noci, když šly děti spát, takže jsem se mohla soustředit na delší dobu než 5 minut bez toho, aniž by mě někdo rušil. Začala jsem od scény na louce a psala až do konce. Pak jsem se vrátila na začátek a psala až do chvíle, kdy to do sebe zapadlo. O tři měsíce později jsem byla hotová.

Chvíli mi trvalo než jsem našla jména pro mou anonymní dvojici. Pro mého upíra jsem se rozhodla použít jméno, které dříve bývalo považováno za romantické, ale během let ztratilo na popularitě. Pan Rochester Charlotty Bronteové a pan Ferrars Jane Austenové byly postavy, které mne zavedly ke jménu Edward. Zkoušela jsem, jak to bude fungovat, a zjistila, že to skvěle zapadlo. S mojí hlavní hrdinkou to však bylo horší. Nic, čím jsem jí pojmenovala, nebylo to pravé. Poté, co jsem s ní strávila tolik času, jsem ji měla ráda jako vlastní dceru, a žádné jméno pro ni nebylo dost dobré. Nakonec, inspirovaná tou láskou, jsem jí dala jméno, které jsem si schovávala pro svoji vlastní dceru, která se nikdy neukázala a bylo nepravděpodobné, že ho ještě někdy dostane: Isabella. Konečně! Edward a Bella byli pojmenováni. Pro zbytek postav jsem udělala hodně průzkumů ve starých sčítacích listinách a hledala oblíbená jména tehdejší doby, ve které se narodili. Několik maličkostí: Rosalie byla původně "Carol" a Jasper byl původně "Ronald". Ta nová jména mám však mnohem radši, ale občas se mi podařilo do příběhu napsat Carol nebo Ron. To skutečně mátlo lidi, kteří četli tyto moje hrubé náčrty.

Při výběru lokality jsem věděla, že potřebuji nějaké směšně deštivé místo. Najela jsem si na Google, stejně jako tomu bylo u všech mých hledání a pátrání, a hledala místo v USA s velkým množství srážek. Vyklubalo se z toho Olympic Peninsula ve státě Washington. Vyndala jsem si mapu této oblasti a studovala ji, hledala něco malého, něco zastrčeného, obklopeného lesy… A tam, přesně tam, kde jsem chtěla, aby to bylo, bylo malé městečko Forks. Nemohlo by být lepší, kdybych ho pojmenovala sama. Na Goooglu jsem hledala nějaké obrázky tohoto místa. Při tomto průzkumu jsem objevila rezervaci La Push, domov kmene Quileutů. Příběh Quileutů je fascinující a pár fiktivních členů tohoto kmene se rychle stalo podstatnými pro můj příběh.

Celou tu dobu byli Bella a Edward doslova hlasy v mé hlavě. Jednoduše nedokázali zavřít pusu. Zůstávala jsem vzhůru, jak jsem jen dlouho dokázala, a snažila se všechny ty věci v mé hlavě napsat na papír a pak jsem se vyčerpaná plazila do postele, jen aby mi v hlavě vyvstala další jejich konverzace. Nenáviděla jsem představu, že bych měla něco z toho zapomenout, takže jsem hned vstala a zamířila zpět k počítači. Nakonec jsem si vzala pero a notebook vedle postele, abych si zaznamenala poznámky, takže jsem měla docela zajímavé spaní. Každé ráno bylo vždycky vzrušující výzvou pokoušet se rozluštit věci, které jsem ve tmě načmárala na papír.

Během dne jsem se vůbec nedokázala držet dál od počítače. Když jsem musela sedět na lekcích plavání, venku na slunci ve 46 °C ve Phoenixu, měla bych v hlavě tolik zápletek a námětů, že až bych přišla domů, nedokázala bych psát dost rychle. Bylo to typické arizonské léto, horké, slunečné, horké a horké, ale když si zpětně vzpomenu na ty tři měsíce, pamatuji si déšť a chlad, zelenou barvu, jak jsem skutečně strávila léto v olympijském deštném lese.

Když jsem dokončila hlavní příběh knihy, začala jsem psát epilogy… mnoho epilogů. To mne nakonec navedlo k závěru, že jsem nebyla připravená nechat svoje postavy odejít, a začala jsem pracovat na pokračování. Mezitím jsem pokračovala ve velmi fanatické snaze vydat Twilight jako knihu.

Moje starší sestra, Emily, byla jediná, kdo přesně věděl, co chystám. V červnu jsem jí začala posílat kapitoly, jakmile jsem je dokončila, a ona se brzy stala mým povzbuzujícím týmem. Stále mne kontrolovala, jestli mám už pro ni něco nového. Byla to Emily, kdo první navrhnul, když jsem skončila, že bych se měla pokusit Twilight vydat. Byla jsem tak překvapená tímto faktem, že jsem skutečně dokončila celou knihu a rozhodla se do ní podívat.

Cesta k vydání

Zjednodušeně řečeno jsem byla naivní, co se týče vydávání knih. Myslela jsem si, že to funguje takto: vytisknete kopii své knihy, zabalíte ji do hnědého papíru a pošlete do vydavatelství. Ha ha ha, to je ta ideální varianta. Přirozeně jsem začala surfovat na netu a postupně zjišťovala, že toto není cesta, jak se to dělá. Celé zařizování s prosebnými dopisy, literárními agenty, běžnými návrhy vs. exkluzivními návrhy, synopse, atd. To vše bylo neskutečně zastrašující a já to téměř vzdala. Rozhodně to nebyla víra v můj úchvatný talent, která mě donutila pokračovat; podle mne to bylo proto, že jsem ty postavy milovala příliš moc a ony byly pro mne příliš skutečné, takže jsem chtěla, aby je poznali také ostatní lidé.

Zaregistrovala jsem se na WritersMarket.com a sestavila si seznam malých vydavatelů, kteří akceptovali nevyžádané návrhy a pár literárních agentur. V té době se mi také moje mladší sestra Heidi zmínila o internetové stránce Janet Evanovichové. V její sekci dotazů a odpovědí Janet zmiňovala Writers House, mezi pár dalšími, jako "skutečnou věc" ve světě literárních agentur. Writers House byli také na mém vlastním seznamu jako nejžádanější a také jako nejméně pravděpodobní.

Poslala jsem na 15 dotazů. Jediné odmítnutí, které mě skutečně bolelo, bylo od malé agentky, která si ve skutečnosti přečetla pouze první kapitolu před tím, než po mě hodila sekyrou. Toto nejhorší odmítnutí přišlo poté, co mě Little, Brown nabídlo smlouvu, takže jsem se ani tím tak netrápila.

Můj velký předěl přišel v podobě asistentky Writers House jménem Genevieve. Nedocházelo mi to, až později jsem zjistila, jaké štěstí jsem měla; ukázalo se, že Gen nevěděla, že 130 000 slov je sakra hodně slov. Kdyby věděla, že 130 tis. slov odpovídá 500 stránek, možná by si ani nevyžádala knihu k přečtení. Ale ona to nevěděla a vyžádala si první tři kapitoly. Byla jsem nadšená, že jsem dostala kladnou odpověď, ale také jsem měla trochu obavy, protože jsem cítila, že začátek knihy není tou nejsilnější částí. Odeslala jsem první tři kapitoly a o několik týdnů později jsem dostala odpověď. Byl to velmi krásný dopis. Vrátila se k peru a dvakrát podtrhla část, kde napsala, jak moc si ty první tři kapitoly užila a požádala mě o celý rukopis. To byla ta chvíle, kdy jsem zjistila, že konečně uvidím Twilight v tisku, a skutečně jeden z nejšťastnějších bodů v mém celém životě. Křičela jsem radostí.

Měsíc nato, co jsem odeslala rukopis, jsem obdržela telefonát od Jodi Reameraové, literární agentky, která chtěla zastupovat moji knihu. Moje štěstí bylo nevýslovné, protože Jodi je tak trochu zvláštní. Nemohla jsem skončit v lepších rukách. Ona je částečně právník, částečně ninja (právě teď pracuje na získání černého pásku, beze srandy), vážně úžasná editorka a dobrá kamarádka.

Jodi a já jsme pracovaly dva týdny na tom, aby dostal Twilight nějaký tvar, než ho pošleme vydavatelům. První věc, na které jsme pracovali, byl název, který začínal jako Forks. Pak jsme vyleštily několik drsných míst a Jodi to rozeslala na devět různých vydavatelských domů. Zase další bezesné noci, ale naštěstí to netrvalo dlouho.

Megan Tingleyová, z Megan Tingley Books, z Little, Brown and Company, si přečetla Twilight během letu napříč státy a vrátila se k Jodi den po víkendu Díkuvzdání s návrhem tak ohromným, že jsem si upřímně myslela, že mě Jodi tahá za nos - zvláště v té části, kde odmítla nabídku a žádala víc. Výsledek byl ten, že na konci dne jsem se snažila zpracovat informaci, že nejen moje kniha bude vydána jedním z největších vydavatelů tohoto žánru v zemi, ale také že mi za to zaplatí. Hodně dlouhou dobu jsem byla přesvědčená, že to byl jen skutečně krutý účinný žert, ale nedokázala jsem si představit, kdo by šel do takového extrému, aby sehrál podvod na tak bezvýznamné, malé ženské v domácnosti.

Tak byl v průběhu šesti měsíců Twilight snem, příběhem a knihou.

Přípravy filmu

"Ztratila jsem nad Twilight několik nocí spánku," říká Meyerová. "Byly tu dvě stránky věci: buď více adaptací, nebo být za špatnou. Je jich pár, které jsou úžasné, ale většinou to není dobré. Na druhou stranu jsem viděla knihu velmi vizuálně, když jsem ji psala, a vidět i jen jednu scénu z toho na velkém plátně, to mě lákalo. Nezáleželo mi na tom, jestli se na to půjde podívat někdo jiný. Je to jen o mně, jak sama sedím v kině a koukám na ten film. To mě ovlivnilo."

Meyerová byla samozřejmě zapojena do příprav filmu, takže mohla dobře kontrolovat, jestli je to správně. "Ještě jsem to neviděla celé, ale podle scénáře a ode dne, kdy jsem se dostala na natáčení, bylo cílem to udělat co nejpodobněji knize, což dávalo filmu časová omezení."

Vizuální koncept byl, jak Meyerová uvádí, stejný jako její vlastní. "Nikdy jsem neplánovala psát, neměla jsem ambice být spisovatelkou a pak jsem měla ten skutečně fascinující sen. Napsala jsem si to na papír, abych na to nikdy nezapomněla, a pak jsem byla tak zabraná do psaní, že jsem byla schopná vzít ten sen a učinit ho hmatatelným a skutečným, mohla jsem se vrátit a navštívit ho, naprosto jsem tomu propadla."

Bylo pak na hollywoodských umělcích vizuálních efektů, aby přenesli napsané sny do života. "Viděla jsem všeho všudy 15 minut z filmu. Samozřejmě tam budou ještě nějaké změny, ale některé věci z toho jsou skutečně působivé."

Nyní jsou v sérii již čtyři knihy, Meyerová se vždy řídila instinktem. "Když jsem tehdy psala, nebylo to proto, aby to někdo viděl. Dokonce ani můj manžel nevěděl, co jsem dělala, tak jsem si to prostě užívala. Když můžete prostě sedět a vytvářet svůj malý svět, a já si říkala: 'Co kdyby dokázala vidět budoucnost? No, to by bylo zajímavé,' a zapadalo to do sebe. 'Co by se stalo, kdyby hráli baseball? Páni.' Byla to prostě zábava."

Fenomén, kterým se její knihy staly, zasáhne Meyerovou jen občas, jako když např. přijela na San Diego Comic Con. "Je to velmi zvláštní a neuvěřitelná věc. Většinu rán vstanu a vůbec na to nemyslím, a pak přijdu na místo, jako je toto, a nemohu ani projít předními dveřmi. Je to zkrátka podivné a je to pro mě těžké. Já vedu naprosto obyčejný život, a tak když z toho musím vystoupit a zjistím, že mám všechny ty čtenáře a všechno toto nadšení na svědomí, je to zvláštní. Je to úžasné, ale zvláštní."

Twilight, který přijde do kin 27. listopadu, není příběhem příšer s česnekem a tesáky. Je to spíše Buffy než Nosferatu. Hardwickeová, která debutovala jako režisérka drsným, nezávislým hitem Třináctka, se zdála být ideální volbou pro tento materiál. "Když jsem četla tu knihu, jako bych Bellu cítila dýchat," říká Hardwickeová. Spolu se scénáristkou Melissou Rosenbergovou (Let's Dance) daly dohromady scénář během šesti týdnů a pak čelila úkolu hereckého obsazení. Jedinou špatnou volbou by šel film do háje. Hardwickeová také chtěla obsadit do role Belly skutečnou teenageru, což znamenalo najít takovou náctiletou dívku, která by dokázala sdělit Bellinu emocionální hloubku a zároveň ustát celý film.

Jako dítě hrála Kristen Stewartová dceru Jodie Fosterové ve filmu Úkryt, ale až v roce 2007 rozkvetla s filmem Seana Penna Útěk do divočiny. "Její spojení nevinnosti a touhy mě prostě odrovnalo," vzpomíná Hardwickeová. Doufala, že našla svou Bellu, a tak se okamžitě vydala do Pittsburghu, kde tehdy 17letá Stewartová natáčela film Adventureland Grega Mottoly, a okamžitě s ní udělala kamerové zkoušky. "Ona natáčela celou noc, ale svou repliku se naučila okamžitě," uvádí Hardwickeová. "Tančila na posteli a honila holuby v parku. Bylo to úchvatné." Pro Stewartovou bylo získání role tou snadnou částí. Pak musela přijít na to, jak ji zahrát. "Jedinou věc, kterou jsem mohla Belle dát, jsem byla já sama," říká nyní Stewartová. "Ona je poctivá, přímá, zdánlivě logicky uvažující holka. Je sama, ale není osamělá."

Roli Edwarda popisuje Hardwickeová jako "ničivě, nelidsky krásnou." Není divu, že se stal idolem milionu dívek a žen. "Každý má svou idealizovanou představu Edwarda," říká Hardwickeová a vybrat toho správného herce bylo velmi obtížné. Málem se jí to však nepodařilo. Hardwickeová viděla fotku Roberta Pattisona, 22letého Brita, dobře známého jako Cedric Diggery z filmu Harry Potter a ohnivý pohár, ale nebyla zcela přesvědčená. Takže Pattison přiletěl, aby se s Hardwickeovou setkal u ní doma ve Venice, Kalifornii. Jeho konkurz zahrnoval milostnou scénu se Stewartovou na posteli Hardwickeové. "Bylo to přímo elektrizující," vzpomíná Hardwickeová. "Ta místnost zkratovala, nebe se otevřelo a já si říkala 'To je ono.'"

Fanoušci si však tak jisti ze začátku nebyli a některé blogy byly drsné. "Přestal jsem je číst poté, co jsem viděl nápis hlásající 'Prosím, někoho jiného,'" říká Pattison a směje se. Aby se připravil na roli upíra, dělal herec víc, než že se jen stranil slunce. Psal novinové články jako Edward a odloučil se od přátel i rodiny. "Chtěl jsem cítit jeho izolovanost," říká. Přesto se Pattison stále nedokázal vžít do Edwarda ve všech směrech. "Předpokládalo se, že se dostanu do skvělé kondice, ale to moc nefungovalo," říká.

Žádné obavy. Fanoušci pěli chválu na teaserový trailer Twilight - skutečná úleva pro Hardwickeovou. Byli to právě fanoušci, kdo jí stále motivoval. Jednoho dne museli např. filmaři přetrpět sníh, déšť a krupobití. "Některé dny jsem doslova brečela," říká Hardwickeová. "Ale pak jsem si představila ty dívky a maminky, které tu knihu milovaly, a já si pomyslela: 'Nemůžu se tu utápět ve smutku. Raději bych měla vstát a učinit tu scénu ohromnou. Je mi jedno, jestli mi padají kroupy na hlavu.'"

Výběr herců byl zakončen obsazením rodiny Cullenových. Rodina upírů, ke které patří hlavní mužský hrdina filmu, Edward Cullen, zahrnuje Petera Facinelliho jako Carlislea, Elizabeth Reaserovou jako Esme, Jacksona Rathbonea jako Jaspera, Nikki Reedovou jako Rosalii, Ashley Greeneovou jako Alici a Kellana Lutze jako Emmetta.

"Najít šest talentovaných herců, kteří dokáží ztvárnit nepřirozeně krásné, nadané upíry, které vytvořila Stephenie Meyerová a které znají podrobně její fanoušci a milují je, nebyl snadný úkol, ale my jsme šťastni, že můžeme říci, že jsme našli naši perfektní rodinu Cullenových," říká Eric Feig ze Summit Entertainment.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama